Proč jíme v kině popcorn?

od Michaela Leraková -
5 min

Soustavně vám padá do sedačky, při lekačkách jím sypete diváky před vámi, zůstává mezi zuby, případně si zuby lámete nad ambiciózním pokusem rozkousat nerozpukanou kukuřici. 

Coca-cola vám v kombinaci s extrémně slanou chutí nevydrží déle než půl hodiny a po filmu si to svištíte domů, protože ty drobky ze svetru prostě nedostanete. Plus za tu srandu v kině necháváte pomalu větší obnos, než za film. Jak je možné, že se právě popcorn stal neodmyslitelnou součástí návštěvy kina?

Kukuřičná cesta do amerických srdcí

Popcorn v polovině 19. století dobyl Ameriku hned z několika důvodů. Za prvé, samotná příprava popcornu byla považována za ohromně zábavnou. Málokdo se nad tím dnes u mikrovlnky pozastaví, ale na tom pukání vážně něco je. Hlasité miniexploze kukuřičných zrn se brzy staly součástí každé pouti či cirkusu, a v kombinaci s typickou vůní bylo těžké této supernovince odolat. 

Za druhé, popcorn byl ohromně výhodný jak pro prodejce, tak pro kupující. Se zásobou kukuřičných zrn za pár dolarů dokázal obchodník vyžít i několik let, a vzhledem k ceně 5-10 centů za sáček popcornu neměly ostatní pouliční dobroty šanci. 

A konečně – kromě toho, že je popcorn mastný a slaný (základ čehokoliv, co má šanci se v USA chytnout), je i jednoduchý na domácí přípravu. Ostatní slané pochutiny včetně brambůrků byly spíše dražší záležitostí, protože tehdejší technologie nedovolovaly výrobu ve větším množství a času na nekonečné ruční krájení tenkých plátků brambor také nebylo nazbyt. 

V kinech striktně zakázaný pouliční hit

Rozhodně se ale nedá říci, že by šly kartonové krabice plné popcornu ruku v ruce se začátky filmového průmyslu. Naopak – kina popcorn (a jakékoliv další pochutiny) ve svých prostorách zakazovala. 

Důvod je prostý: první kina suplující eleganci a luxus skutečných divadel (odtud také anglický termín „movie theaters“) rozhodně nebyla zábavou pro každého. A pro mramorová zábradlí, luxusní sedadla a bohaté koberce, tenkrát typické pro jejich prostory, nebyl popcorn nejlepším společníkem. 

Kromě toho byl film původně němou záležitostí. Soustředění se na titulky a příběh v tichém sále plném neznámých lidí byl už tak jistě zajímavý úkol, a hlasité chroupání by celému zážitku nepomohlo. 

Popcorn v kině díky zvuku i krizi

V roce 1927 se prostředí kin rapidně změnilo. Konec němého filmu totiž znamenal konec nutnosti titulků, a svět kinematografie se tak otevřel i pro negramotné. Ve Spojených státech brzy dosáhla návštěvnost na téměř 100 milionů týdně – a s návštěvností rostl i byznys s drobným občerstvením. Většina majitelů kin stále nedovolovala žádné uzobávání ve svých prostorách, přesto se malým stánkům v uličkách kolem dařilo velmi slušně. 

Spjatost popcornu s filmem má ale na svědomí Velká hospodářská krize 30. let. Výrazně zchudlé Spojené státy omezily dodávku cukru a cena sladkostí strmě rostla. A ukázalo se, že sůl je nad zlato; slaný popcorn s nízkými výrobními náklady i prodejní cenou se stal jasným vítězem na trhu s pouličním občerstvením. 

Jeho potenciál včas spatřila i kina, která nejdříve pronajímala obchodníkům za poplatek místo ve svých lobby, až postupně přešla na systém poskytování vlastního popcornu. Popcorn se mimochodem ukázal jako zásadní strategický tah; spousta kin, která jeho konzumaci při filmu nedovolovala, během krize zkrachovala. 

Dnes už není žádná návštěva kina úplná bez slupek kukuřice uvízlých mezi zuby. Jen škoda, že cena nezůstala nízká; zatímco doma si vychutnáte čerstvě rozpukaný popcorn za 12 korun, v kinech stojí krabice více než pětinásobek. Cenový masakr, když si uvědomíte, že ho do sebe stejně většinu zvládnete naházet během reklam. Ale přiznejme si to na rovinu – občas to je právě ten drahý maxi box (a vysypávání jeho obsahu na sousedy, do sedačky a na zem, šťourání se mezi zuby, challenge rozkousnutí celého zrna a extrémní, slaná žízeň), na který se při návštěvě kina těšíme ze všeho nejvíc.